MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)

Saharskou divočinou

23.6. - 30.6. 2009
V Africe jsem už byla před třemi roky. Pamatuji si z Egypta strašné horko, průjem a to, jak jsem díky úpalu pozvracela hroby v Údolí králů. Letos jsem se lépe připravila: vybavila se prášky všeho druhu, zařekla se, že nebudu jíst nic podezřelého a vyrazila do Tuniska. Sice na poslední chvíli, ale všechno dopadlo dobře. Ubytovali jsme se v nádherném pětihvězdičkovém hotelu Mahdia Palace. Zlí jazykové tvrdí, že v Africe si míň hvězdičkové hotely přímo žádají o střevní problémy a ty klidně oželím.

Kromě nafocení dvou sérií jsem měla celý čas pro sebe. Ten se dal strávit buďto na lehátku ve stínu, protože slunce nemilosrdně peklo a davy červených spálených "indiánů" každý večer bolestivě naplňovaly jídelnu, a nebo ho využít k systematickému poznávání kraje, lidí a zvyků. Opalovat jsem se moc nemohla, protože jsem fotila akty a nemohla jsem si dovolit mít "vypálené" plavky na těle a nahaté opalování v muslimské zemi taky nepadá na úrodnou půdu.

Zaplatila jsem si tedy dva fakultativní výlety. První byl do krásného modro-bílého městečka u moře Sidi Bou Said, které proslavil mimo jiné i film Angelika a sultán. Další zastávkou bylo Kartágo, které zase proslavil římský senátor Cato. Ten zakončoval každý svůj projev v senátě větou "Ostatně soudím, že Kartágo by mělo být zničeno". Tak mě zajímalo, jestli je důslednější než naši senátoři. A taky že ano: z Kartága dnes nezůstal kámen na kameni. Pravdou je ovšem taky fakt, že mu pomohlo i 2000 let.

Co ale nesnáším je nakupování. Myslím v Tunisku, protože doma je to naopak jedna z mých nejmilejších zábav. Neustálé odhánění dotěrných prodavačů, snažících se prodat kdejakou cetku, šmejd nebo kýč za neuvěřitelné peníze. Napřed mě vítali výkřiky "Ahoj Česko, heský cholka, dobrá cena". Každý z nich uměl několik českých slov. Smlouvání s nimi je nekonečné, tak jsem odcházela z většiny obchodů s prázdnou a vyprovázely mě už výkřiky v mezinárodní řeči "Sabotáž, kapitalist". Nejhorší to bylo v hlavním městě Tunisu, kde jsem zašla přímo do Mediny (to není lékařská fakulta :-) Dvě věci jsem si vyhlídla, ani jednu nezískala. Moje smlouvací technika narazila na jejich lakotnost, když mi nechtěli prodat šperk za 80 dinárů za nabízených 5. Takže zase ke slovu přišla "Sabotáž a kapitalist".

Další den bylo na řadě focení, dospávání a mírné opalování. Abychom nepobouřili místní pobožníky, vstali jsme ještě před východem slunce a fotili na pláži. Jenomže byl pátek, to je muslimská neděle. Copak jsme mohli tušit, že v 5 ráno - když budeme v nejlepším - přijde na pláž dav zbožných se modlit k vycházejícímu slunci? A mezi nimi stojím já nahatá. Nevím jestli to vzali jako pobuřování nebo naopak Boží zázrak, ale raději jsme to moc nerozpitvávali, odsunuli se stranou a dofotili moc hezkou sérii.

Moje touha po adrenalinu mě zapsala na dvoudenní výlet do pouště. Cestou jsme se zastavili ve městě El Jem, kde je třetí největší římský amfiteátr na světě. Stavěli ho na tři pokusy na třech místech a ani jeden amfiteátr se nedostavěl. Vždy se pohádali o finance, které politici mezi tím rozkradli. Je to důkaz toho, že Češi už tehdy působili úspěšně v Africe. Tento barbarský zvyk nás plynule přivedl k obydlím Berberů, původních obyvatel Tuniska. Tak jim začali říkat Římané, aby si sami upevnili svůj mindrák, tak zesměšňovali všechno neřímské okolo, že to jsou Berbeři, a z toho pak vzniklo slůvko Barbaři.

Pak jsme pokračovali dál na jih přes město Matmata, kde žijí Berbeři ve svých troglydytech. To jsou do země vykopané jámy, z nichž ústí malé pokojíky ve skále. To jim v poušti udržuje příjemný chládek a nízký nájem. Poobědvali jsme obilné placky s medem a pokračovali dál na jih, až k alžírským hranicím. Tam už na nás na pokraji Sahary čekalo stádo velbloudů, toužící utvořit s námi karavanu a vyrazit do pouště.

Převlékli jsme se do slušivých habitů (něco mezi pyžamem a trestaneckým mundúrem a jak sami vidíte na fotce, slovo "slušivé" může mít mnoho významů). Obalili jsme hlavy pět let nepraným hadrem proti písku a vyrazili do pouště. Žádný Lawrence z Arábie mezi námi nevynikl. Všichni jsme z výšky velbloudích hřbetu nedůvěřivě sledovali jejich houpavou chůzi, ale na druhé straně - nikdo z něj nespadl. Slunce pražilo jako.....no jako na Sahaře. Ještě večer bylo ve stínu přes 40 stupňů. To už jsme se ale naštěstí koupali v příjemném hotelu.

Druhý den jsme vstávali ve 3:30 (takhle jsem si dovolenou nepředstavovala), abychom nezaspali východ slunce nad vyschlým solným jezerem Chott El Jerid. Tam už na nás čekaly terénní jeepy, kterými jsme museli projet kus etapy Paris-Dakar. Jeli jsme jako o závod, přes duny a výmoly, lámali jeden rekord za druhým, ale nezájem místního obyvatelstva, které si ťukalo na čelo napověděl, že se letošní Paris-Dakkar jel na úplně jiném kontinentě.

V poušti jsme narazili na vesnici, kde vyrůstal Han Solo, Luke Skywalker či Akim. Nedovedli jsme přesně určit, ze kterého dílu filmu Star Wars je postavená vesnička. Filmaři zde postavili celé městečko, nafilmovali co potřebovali a nechali ho stát. Toho okamžitě využily cestovní kanceláře, přirazili si 500 korun k výletu a ukazovali nám opuštěné kulisy. Z nich se vyrojili místní obyvatelé s cetkami všeho druhu a brzy se městečko zaplnilo zoufalými výkřiky "Sabotáž, kapitalist".

Zlatým hřebem Sahary jsou ovšem její krásné oázy, kde z ničeho nic tryská ze skály silný pramen vody a v okruhu 500 metrů je úrodná oáza s palmami a trávníkem. Před námi přijela skupina sovětských turistů a ti hned naskákali do vody, aby ulevili svým tělům v tom horku. Doufám že si neulevovali i jinak, protože nádrž byla jediným zdrojem pitné vody pro celou vesničku, která v oáze žije. Abych byla spravedlivá, nutno přiznat, že někteří si ale ponožky sundali!

Einstein měl pravdu, že čas je relativní a na dovolené pádí jako zběsilý. Nechtělo se mi domů, ale vezla jsem sebou spoustu krásných fotek, na které návštěvníci mých stránek netrpělivě čekali, že mi nic jiného nezbylo. Ale váhala jsem dlouho. V Tunisku mě čekala skvělá budoucnost. Jeden obchodník mě nabízel vyměnit za 5 velbloudů, ale nikdo je nechtěl.