MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)

Skok odvahy

Moje kamarádka z boxu Romana koupila svému miláčkovi Laďovi jako dárek k narozeninám dva skoky z Loketského mostu, který se ve výšce 55 metrů vypíná nad řekou Ohří. Aby ho morálně podpořila, rozhodla se, že skočí s ním a vyzvala mně, jestli bych je nechtěla povzbudit oba hlasitým skandováním z mostu.

Vydali jsme se tedy s předplacenými skoky do Západních Čech. Most našli moji přátelé celkem bez problémů. Co však nenašli - byla odvaha skočit. Pohled do bezedného údolí (alespoň tak to svrchu vypadalo) zacloumal jejich předsevzetím a skoky byly odloženy na jindy a na jinde. Nastal problém: co s předplacenými skoky? Zde vstupuji na scénu hrdině já, vypínám prsa, hrdinně se do nich buším a říkám "Dejte mi to, já to skočím!".

Většinou se skokani před skokem zváží, aby se vědělo, jestli nepřesahují váhový limit. Na mně se ale jen letmo podívali a řekli, že takovou muší váhu by jejich váha snad ani nezaznamenala a začali mně rychle uvazovat do popruhů, než si to rozmyslím

Nechala jsem se přivázat za nohy, přelezla statečně zábradlí, rozloučila se se svým mužem a odkázala mu celý svůj majetek (obě knížky a šatník). Po krátké instruktáži, která se skladala z informace "Až řeknu tři tak skoč" jsem se zhluboka nadechla a bez zaváhání se s bojovým výkřikem "Miluji muže" vrhla do propasti. Myslím, že jsem chtěla zavolat "Miluji svého muže" ale v té rychlosti jsem to už nestihla.

Adrenalin se rozlil po těle, rozkoš téměř orgasmická zaplavila moji odvážnou dušičku. Obávané cuknutí se nedostavilo, guma pružně utlumila pád. Jedině kdo se na to nemohl dívat byla moje pravá bota, která nepřežila přetížení a obloukem setrvačností zmizela ve vysoké trávě pod mostem hned vedle řeky. A nebo v řece; v té rychlosti to nikdo přesně neviděl.

Výskala jsem radostí a byla na sebe pyšná, moji přátelé se styděli a Ivo se v duchu smutně loučil jak s knihami, tak se šatníkem (na který se obzvlášť těšil). Po chvíli bezvládného houpání pod mostem mě vytáhli jeřábem nahoru zpátky na most a průzkumná výprava byla vyslána pod most hledat ztracenou botu. Naštěstí ji po chvíli tápání našli, takže jsem nemusela zbytek dne poskakovat po Karlových Varech jen v jedné botě.

Fotograf Ivo ovšem zklamal, protože foťák nestačil tak rychle přeostřovat, nebo se mu tak třepaly ruce obavami o svou milovanou ženu, že fotky z mého historického vítězství dobrého nápadu nad zdravým rozumem jsou všechny rozmazané. Nicméně jeden z pořadatelů můj skok natáčel na video, odvážně zavěšen nad propastí, takže Diplom s ověřením své odvahy a DVD příšlo později poštou. Pokud přijdu na způsob, jak umístit malé video sem na mé stránky, možná ho můžete shlédnout svým závistivým okem.

Laďa potom poprosil Romanu, aby mu příště raději koupila k narozeninám pyžamo nebo ponožky, že si jich užije víc.