MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)


Jak jsem zachránila vysílání

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jedna z nich mě zavedla na západní pobřeží Spojených Států, druhá potom na skok i na jeho východní část, kde jsem se stala pilířem vysílání Hlasu Ameriky, alespoň na chvíli. Ti z Vás, co mi věří, nemusí pokračovat ve čtení, nevěřícím Tomášům nabízím následující řádky.

Je to ten stejný Hlas Ameriky, odkud vysílali před 60 lety pánové Voskovec a Werich své příspěvky do bývalého Československa. Dva studenti Brněnské JAMU Ivo Kučera a Jiří Fišer se s panem Werichem v roce 1971 osobně setkali, aby získali informace a úspěšně složili diplomovou zkoušku. A o dalších 20 let později Jiří pracuje v Hlasu Ameriky a Ivo mu každý týden posílá příspěvek do pátečního vysílání.

Když jsme si na jaro 2001 plánovali naši dovolenou v New Yorku, rozhodli jsme se do ní zahrnout i Washington a navštívit starého kamaráda ze školy. Termín "starého" musíte porovnávat s věkem mého manžela, ne mým. Jirka Fišer předstíral nadšení z našich plánů, a tak jsme rychle přijeli na návštěvu, než si to rozmyslí. Krásně nás přivítal se svou milou ženou Zdeničkou a nabídli nám svůj domov jako útočiště po dobu našeho 3denního pobytu. Jako správní turisté jsme si prohlédli celý Washington DC a samozřejmě jsme nemohli vynechat Ivova externího zaměstnavatele: budovu Hlasu Ameriky.

Na Jirkovu přímluvu jsme dostali propustku dovnitř. Prošli jsme detektorem, označili si nás nálepkami kdybychom se jim náhodou ztratili a vydali jsme se po schodech do 3. patra. Tehdy byla už česká redakce Hlasu Ameriky velmi malá - 3 stálí zaměstnanci plus několik externích dopisovatelů, kam patřil i Ivo. Bylo jich mnohem víc (až 9), ale Hlas Ameriky prochází velkým vnitřním bojem o svou existenci a opodstatněním, že je tato instituce pro Českou republiku stále potřebná. Dnes už neexistuje vůbec. Pak jsme šli do nahrávacího studia. Každý pátek Ivo natáčí své příspěvky z Californie přes telefon, ale tentokrát dostal příležitost vysílat z opravdovského studia jako opravdovský reportér a prskat na opravdovský mikrofon. Dnešní příspěvek byl o historii Coca Coly. A abychom měli co dělat tak se 3krát přebreptl. Určitě to udělal jenom proto, abych mohla na vlastní kůži pocítit práci rozhlasové techničky. Dali mi natočený pásek a s minimální pomocnou instruktáží mě strčili do střižny a řekli "Vystřihni ty 3 brepty". A šli na pivo. Vím, že si měli po tolika letech co povídat, ale jejich odvaha a drzost mě tam nechat samotnou byla zavazující.

Co jsem měla dělat, když celé vysílání teď leželo na mých chaboučkých bedrech? Seznámila jsem se se stříhací mašinkou a za chvíli jsme se docela skamarádily. Naučila jsem se hledat brepty a jak je stříhat, ba dokonce jak pásku potom i slepit.

Potom se stejné střihy musely udělat i digitálně na computeru, a tam už jsem se cítila pevnější v kramflecích. Když se mí přiopilí přátelé vrátili, hrdě jsem jim předala pásku (trošku ulepenou, pravda) a koukaly z ní jakési bílé cucky, které jsem nevěděla jak odstranit, ale průchodu magnetofonem nebránily, tak jsem se rozhodla je tam nechat pro optický efekt. A pak přišlo na řadu vysílání. Ivo šel na živo do vysílání a já jen tiše seděla v režii a poslouchala. A po rozhovoru se pustil již předem připravený příspěvek, vůbec neřekli, že jsem to stříhala já, takže se to nikdo v České republice nedozvěděl (proto to musím napsat tady, aby bylo JASNO) a bylo to. Kluci byli skvělí - prostě profesionálové. A ode dneška k nim patřím i já.