MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)

Týden v Alpách
Sobota 20. 1. 2007

Z akce Fan Clubu sešlo pro naprostý nezájem členů, tak jedeme jenom my tři: já s Ivem a jeho synem Martinem. Teploměr v autě ukazuje kolem 15 stupňů nad nulou, sluníčko svítí, tráva se zelená a je krásné jaro. Po sněhu ani památky.

Za Salzburgem jsme projeli třemi tunely, po kterých se vždy změní scenérie a obvykle vjíždíme do zasněžených Alp. Ne tak ovšem tentokrát. Projeli jsme tunely a pořád stejně zelené louky, bublající potůčky a po sněhu stále ani stopa. Jedině teplota drasticky klesla z 15 na 6 stupňů nad nulou.

Nervózní jedeme na špionážní výpravu na sjezdovku do Flachauwinkel, jestli alespoň tam nebude trochu sněhu. Kolem nic, ale sjezdovka byla v provozu, uměle zasněžená a na ní řada lyžařů. To nás trochu uklidnilo.

Vrátili jsme se do penzionu, přihlásili se a byli mile překvapeni kvalitou bydlení. Mnohem prostornější a lépe vybavené než původní ubytovna v Altenmarktu. Paní správcová nám ale nedala žádné dobré informace o Skibusu, protože podle ní se musí přestupovat kdesi daleko a zase cosi německy řekla a mávla rukou do neznáma. Tak jsme se rozhodli jezdit na svah autem.

Neděle 21. 1. 2007

Protože nejezdíme autobusem ale autem, čas nás netlačí. Dokonce ani místo nás netlačí a tak jsme se rozhodli, že první den pojedeme ne do Flachau ale do Zauchensee, kde to známe a kde se dobře rozjezdíme na známé modré sjezdovce. Dole jsme si zakoupili schipass, na celý týden i když jsme kvůli počasí trochu váhali, a vyrazili jsme do hor.

Spousta sjezdovek je zavřených pro nedostatek sněhu, teplota pořád nad nulou takže ani zasněžování nepomůže. Ale je modré nebe, sluníčko svítí a je teplo. Sníh kolem poledne nestál už za nic, spíš už tekl před očima. Tak jsme to zapíchli a šli do hospůdky, dali si pivo a kakao se šlehačkou, ještě párkrát sjeli kopec a asi ve 3 přišly napřed ledové kroupy a za chvíli začala pořádná chumelenice. V tom se nedalo lyžovat tak jedeme domů. Jen jsme sjeli z hor, sněžení se změnilo v déšť, ale utěšovali jsme se tím, že nahoře úspěšně pokračuje sníh a připraví nám to lepší podmínky na zítra.

Pondělí 22. 1. 2007

Posnídali jsme a dnes prozkoumáme Flachauwinkel. Tam jsme si všimli jízdního řádu místního skibusu, který jede samozřejmě kousek od našeho penzionu, takže nechápu, co nám paní domácí vykládala. Zjevně nelyžuje a nebo jazyková bariéra byla nepřekonatelná a kdoví na co jsem se jí to ptala :-)

Sníh je po včerejším sněžení lepší, teplota klesla pod nulu, takže děla dosněžují celý den. Pod nimi se hromadí kopce sněhu, které v noci rozjezdí rolbami, ale do té doby dělají problémy a nutí některé z nás padat. Pod tenkým nánosem sněhu je ale ledový podklad, že ani tyčky nejdou zarazit do země. Při jednom nešťastném pádu se Ivo obličejem zabořil do sněhu, který tam ovšem nebyl a o výše zmíněný led si narazil nos. Ještě že měl na očích lyžařské brýle, které zbrzdily úder o zem a kaluž krve nebyla z 50 metrů skoro vidět. Ale jeho zranění již tak nějak patří ke koloritu našich zájezdů.

Unavení jsme zanechali po obědě Martina jeho osudu a vyzkoušeli autobus do Reitdorfu. Zastavuje kousek od našeho penzionu, že se to dá lehce dojít. Martin dojel po 5. hodině. K večeři jsem udělala svůj proslavený guláš s knedlíkem a pivo. Jednu sklenici se zavařeným gulášem Martin rozbil při vykládání auta. Hrdinně "jsme" setřeli střepy a proviant použili. Ivo se dušoval, že všechny střepy vybral, aby hned prvním kousnutím dokázal, že neodvedl dobrou práci.

Úterý 23. 1. 2007

Špatně jsme spali a přičítám to nedostatku erotického uvolňování, ale jsme z ježdění tak unavení, že na to nezbývá moc sil.

Dnes jedeme lyžovat autobusem, když už víme odkud jede a kam. Sněhové podmínky jsou lepší, je pod nulou, tak pořád dosněžují a sněhu je dost. Někde až moc. Ivo systematicky pokračuje ve svých zraněních, tentokrát je na řadě levý bok, který otloukal jako píšťaličku.

Nejen díky svému bolavému tělu prohlásil, že hory nejlépe vypadají přes sklenici piva z blízké chaty a už tam mířil. Přece ho v tom nenechám samotného! Dala jsem si kakao s rumem a zákusek a je nám moc prima. Lyžování je skvělý sport!

Chvíli jsme ještě odpoledne jezdili, ale moc jsme tomu nedali a ve 4 už jsme v hotelu a vyrážíme na procházku do Altenmarktu. Procházíme se po městečku, které bývalo vždy pod nánosy sněhu a dnes vypadá smutně a nahatě.

Dnes vaří Ivo svou specialitu Thajské nudle a jsou tradičně výborné. Před spaním jsem chtěla vybít něco z nahromaděných hormonů, ale Ivova zranění věci nepomáhají. Nemůže ležet na levém boku ani na zádech, tak celou noc nadává, protože jak se přetočí tak ho bolest vzbudí. Ještě že má pravý bok celý.

Středa 24. 1. 2007

Předpověď počasí není dobrá. Nahoře je -14 a viditelnost nulová. Dnes to Ivo vzdal a nechal nás jezdit s Martinem samotné. Zůstal doma, aby se dal trochu do formy. Představa, že by v tomto rozlámaném stavu ještě někde spadl mně děsila. Snad to bude zítra dobré.

Jedeme s Martinem autem a rozhodli se pro druhou stranu Flachauwinkel – Sunshine. Dopoledne se nám jezdilo docela dobře, vyjeli jsme až nahoru a do dalších údolí. Při jednom sjezdu se Martin srazil s jedním chlapečkem, který mu nečekaně zkřížil dráhu a ještě ke všemu o něj Martin ohnul hůlku. Ohnutá hůl se už Martinovi nelíbila, tak ji při první jízdě lanovkou furiantsky odhodil mezi nedaleké smrky. Nahoře si to ovšem rozmyslel a táhl mě do nepřístupného lesa, kde jsme až na druhý pokus a za hlasitého povzbuzování rozjařených mladíků na lanovce ohnutou hůl našli.

Když mě vyprovázel k autobusu abych se někde na kopci neztratila, našel na svahu mobilní telefon, a když zjistil, že je plný českých jmen, pracně našel majitele Jardu ze Zlína a telefon mu vrátil.

Čtvrtek 25. 1. 2007

Dnes jedeme autem a rozhodli jsme se prozkoumat nový kopec Wagrain. Až na parkovišti pod kopcem si Martin uvědomil, že by se mu daleko lépe lyžovalo, kdyby si s sebou vzal i lyžáky, tak se pro ně musel vrátit. Čekali jsme na něho asi hodinu, ale protože se pořád nevracel, rozhodli jsme se jet sami. Vyjeli jsme lanovkou nahoru a tam jsme na něho hned narazili, protože on už tam dávno byl a nevyzvedl nás dole pod kopcem, jak ujednáno. Tímto ho kárám.

Vydali jsme se prozkoumávat kopce a údolí, kde jsme ještě nikdy nebyli. Dopoledne nás provázelo sluníčko a -15 stupňů. Nádherně se lyžovalo, skvělé sjezdovky a dobrý sníh. V poledne mě zmrzlou zaparkovali v chatě u kakaa s  rumem a kluci jezdili dál beze mě.

Odpoledne jezdíme co se dá. Pár sjezdovek je stále zavřených, ale sluníčko vystřídalo sněžení a sněhová děla jedou dnem i nocí. Strašně špatně se pod nimi jezdí, protože se tam hromadí kupy umělého sněhu. Pak zase vysvitlo sluníčko – jedním slovem blázinec.

Ivo si pro změnu narazil druhý bok, tak jsem moc zvědavá jak bude dnes spát :-). Brzy jsem odpadla a zmrzlá sjela do Wagrainu do hospody, kde jsem se opíjela kakaem s rumem a čekala na kluky.

Pátek 26. 1. 2007

Kam se poděl onen téměř vojenský drill z Altenmarktu, kde býval budíček v 7:00, abychom stihli první autobus do Zauchensee v 8 hodin? Dnes jsme vstávali až o čtvrt na 9, udělali si snídani a autem jeli prozkoumat další neznámé terény. Dnes jedeme do Flachau. Lanovkou nahoru, pak ještě několika menšími až na samý vršek. Krásně se jezdí, sluníčko svítí a je modré nebe a na této straně kopce jsou samé široké pohodlné sjezdovky. Jen kdyby nebylo těch sněžných děl, co neustále kupí sníh, který nikdo nerozhrabává, tak se pod nimi jede čímdál hůř.

V poledne jsme sjeli na druhou stranu kopce do Wagrainu napřed do poloviny Létajícího Mozarta a pak šli do chaty na oběd. Dnes se jezdí snad nejlíp. Snad poprvé jsem spadla a to ještě nešťastně při brždění, takže to se nepočítá.

Hrášková polévka s párkem, pivo a kakao s rumem. Martin nás vyzvedl asi za 40 minut a jedeme létajícího Mozarta až úplně dolů. Moc dobrá sjezdovka. Pak jsme se přehoupli zase na Flachau stranu. Jsem už hrozně unavená a zmrzlá (musím si koupit nové rukavice) ale je to poslední den jezdění, tak toho chceme maximálně využít.

Sobota 27. 1. 2007

Smutný den. Celou noc hustě sněžilo, ale auto jsme našli bezpečně: třetí hromada odzadu. Balíme, nakládáme a pomalu opatrně vyrážíme směr Salzburg. Celou dobu uvažujeme o tom, jestli máme nasadit řetězy nebo ne, až Martin debatu utnul argumentem, že stejně žádné nemá a nechápe, o čem se dohadujeme.

Do Kremeše to jde, jedeme pořád po dálnici a známe směr. U Kremeše tvrdohlavě opakujeme každoroční rutinu: nikdy nemáme mapu a vždy zabloudíme. Když Ivo upozorňoval na nepřítomnost mapy už při odjezdu, Martin jen pohrdavě mávl rukou, že mapu nepotřebuje, že už tam byl 10x a cestu zpátky do Znojma najde. Nenašel. Po tříhodivém bloudění, kde nám představil celé severní Rakousko konečně našel hranice. Byli jsme u Českých Budějovic.

Jako správná žena se zásadně do navigace BEZ mapy nepouštím, ale mám dojem že kdyby se vydali doprava tam jak jsem říkala, byli bychom už dávno doma... Do Brna dalších 200 km v nepředstavitelné vánici. Bílo bylo odvrchu až nazem, bylo vidět tak na metr před auto. Cesta tam trvala 5 hodin, zpátky devět. I tak se už těším na příští lyžování. Kdoví jakou část Rakouska nám Martin ukáže příští rok? Ale díky němu jsem konečně zavítala do jižních Čech.