Foto maraton (17/10/09)
Ze zákulisí (12/10/09)
Znovu Phoenix (25/9/09)
Ostrostřelec (22/11/07)
Návrat (1/12/07)
V zaměstnání (4/9/07)
Grand Canyon (18/8/07)
Kartářka (14/8/07)
Investorka (22/7/07)
Monzun (14/7/07)
Imigrační pohovor (20/6/07)
Zamyšlení (13/5/07)
Město duchů (6/5/07)
Sedona (15/4/07)
První výlet (15/4/07)
Velikonoce (8/4/07)
Zajímavosti (1/4/07)
Kupujeme dům (13/3/07)
Máme práci (13/3/07)
První týden (25/2/07)
Přílet do Phoenixu (16/2/07)

Phoenix AZ , USA

Dvakrát do stejné řeky

25.9. 2009

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale do stejné pouště to jde. Po dvou letech jsem se vrátila do stejného města, i když tentokrát si pronajímám jiný dům v jiném komplexu, ale ve stejné čtvrti. Ze záhadného kouta paměti tahám najednou vzpomínky, kam vede která ulice, kde jsou jaké obchody a jak se dostanu na nejbližší dálnici. Byt je dvouposchoďový, zařízený nábytkem, takže letos mi odpadla povinnost jezdit po okolí a vylepšovat obchodní bilance nábytkovým obchodům.

Nevím, co mě to žene z místa na místo, že strašně ráda cestuji a poznávám nová místa a lidi. Vrátím se z cest domů, a než se rozkoukám, tak se opět přistihnu jak sedím na letišti a v ruce svírám letenku někam do neznáma. Tentokrát jsem sice věděla kam letím, protože jsem tu už byla, ale zase nebylo nic jisté: mám domluveno pár focení a jeden workshop, ale to mě neuživí. Musím sehnat auto, spoustu drobností na bydlení, nový telefon, nakoupit jídlo a začít žít.

Protože mě grafika živí líp než příležitostné focení, už z Brna jsem si koupila nejnovější Apple iMac, který už na mě netrpělivě čekal v Arizoně. Trochu jsme spolu zpočátku zápasili, protože je zase jiný než ten co mám doma a na který jsem zvyklá, ale nechci se chlubit - nakonec jsem ho pokořila, že poslouchá paničku na slovo. Tedy na kliknutí. Na něm jsem hned začala zpracovávat nové fotky na můj nový Kalendář, který musí jít brzo do tisku.

Už po přistání nás přivítalo nezvyklé teplo, ba neváhám říct až vedro, protože ještě v 6 večer bylo 39 stupňů - na  tuto roční dobu poněkud neobvyklé. Takže jediná místa, kde se dá žít je klimatizovaný dům, auto, obchody a práce. Asi 100m od domu je bazén, kam jsem okamžitě zamířila zchladit unavené a přehřáté tělo a jako vždy: byla jsem tam sama. I těch 100m v tom horku byl zážitek a tak se ani nedivím lidem, že raději sedí doma než v bazéně, ale pro mě je to vzácnost a tu bylo potřeba hned využít.

Letěla jsem s British Airways a na jejich jídlo si opravdu nemůžu stěžovat, ale po aktivním odpočinku v bazéně se dostavil hlad a bylo potřeba zaopatřit nějakou krmi. Kousek od domu je obchod Fry´s, kam jsem se vypravila s půjčeným Fordem. Zajímavostí tohoto obchodu je, že "šetří na pokladních" a každý si skenuje své zboží sám. U východu je spousta automatů, odpípala jsem si své zboží, dostala výsledek, zaplatila kartou a vesele odkráčela se svými kabelami k autu. Proč by tento systém nefungoval v Česku je celkem na bíledni :-) Druhý větší nákup příští den jsem už raději šla regulérní pokladnou, protože toho bylo moc - jídlo na celý týden a s tím už se mi pípat nechtělo. U pokladny stojí študáci, co si tak přivydělávají a skládají zboží pečlivě do igelitek, naloží je do vozíku a odvezou to zákazníkovi až k autu, kde mu to naskládají do auta. Velkoryse jsem odmítla odvoz, že ještě vozík utlačím sama a hrdě odkráčela středem. U auta mě dostihl můj "balič", že jsem si tam zapomněla tašku plnou jogurtů a že mě naštěstí na parkovišti našel. Příště ho to asi nechám profesionálně odvézt.

Večer mě přátelé pozvali na večeři do restaurace Kabuki. Hned jsem věděla, že se jedná o japonskou restauraci, protože kabuki je forma klasického starodávného japonského divadla. Přátelé byli znechuceni mými znalostmi a neptali se mě jak to vím, ale PROČ to vím? Měla jsem ze Sushi obavy, protože syrové ryby nejsou mou denní pochutinou, ale musím přiznat, že to bylo překvapivě dobré. Je ovšem potřeba jít poprvé s někým, kdo ví o čem je řeč a poradí co je co. Po litru saké ale všechno chutná dobře...