Foto maraton (17/10/09)
Ze zákulisí (12/10/09)
Znovu Phoenix (25/9/09)
Ostrostřelec (22/11/07)
Návrat (1/12/07)
V zaměstnání (4/9/07)
Grand Canyon (18/8/07)
Kartářka (14/8/07)
Investorka (22/7/07)
Monzun (14/7/07)
Imigrační pohovor (20/6/07)
Zamyšlení (13/5/07)
Město duchů (6/5/07)
Sedona (15/4/07)
První výlet (15/4/07)
Velikonoce (8/4/07)
Zajímavosti (1/4/07)
Kupujeme dům (13/3/07)
Máme práci (13/3/07)
První týden (25/2/07)
Přílet do Phoenixu (16/2/07)

Phoenix AZ , USA

04.září 2007 - Americká grafička
Před naší firmou

Pět měsíců jsem pracovala doma, zavřená v horkém temném apartmentu s neustále hučící klimatizací a záviděla Ivovi, že ráno vyráží mezi lidi. Když jsem posbírala patřičné doklady a pracovní povolení, rozhodla jsem se i já zapojit do budování kapitalismu s lidskou tváří.Pracující žena Noviny neodebírám, nikoho tu neznám - tak jediným prostředkem k získání práce byl Internet. Sestavila jsem si resumé s ukázkami svých prací a umístila to na několik pracovních serverů a netrvalo dlouho: někdo si mne všimnul. Přesněji řečeno se ozvaly tři firmy.
První firma, co mi nabídla pohovor byla ale daleko, skoro hodinu autem přes celé město a to se mi nechtělo. Když se ozvala druhá firma, řekla jsem si, že je nemůžu jen tak odmítat a slíbila jsem že přijedu druhý den na pohovor. Když jsem si hledala na Internetu jak se tam dostanu, zjistila jsem, že jsem si nezkontrolovala lokaci: tato firma byla ne přes celé město, ale přes celou Arizonu až v Tusconu. Říkala jsem si, že se musím držet Chandleru, to je město ve kterém žiji a protože máme jenom jedno auto, musí to být blízko.

Pan Bůh mě má asi rád, protože třetí firma byla skutečně v Chandler. Donesla jsem si na interview své portfolio, skoro hodinu mě zpovídali a druhý den mě pozvali do druhého kola. Dozvěděla jsem se, že mají 16 kandidátů na místo grafika, ale protože to byla firma blízko za rohem, rozhodla jsem se toto místo získat. A už to mám za sebou...jde se domůNa druhý pohovor jsem se připravila, nalíčila, vzala obtažené tričko s výstřihem, protože tam byli samí chlapi, sexy sukýnku – a měla jsem pohovor s jedinou ženskou ve firmě. Ta naštěstí ale o grafice neměla ani páru, tak jsme si povídaly o všem možném. Důležité bylo, že jsem postoupila dál. A dál… Po 47.kole mně bylo podezřelé, kam zmizelo těch 15 kandidátů – ale jednoho krásného večera mi konečně zavolal šéf, že pro mne má nabídku a to nabídku (na první místo v Americe) docela slušnou – 34 tisíc ročně (680,000 Kč).

Už tam pracuji 3 týdny a zatím jsem spokojená. Oni se mnou taky. Firma má pobočky po celé Americe a vyrábí dřevěné domy různých velikostí, které potom zavezou na místo, smontují a lidi bydlí za velmi rozumný peníz. Naše oddělení sídlí v rodinném domku kousek od nás, takže mě Ivo ráno v 7:30 zaveze do práce, jede si po svých a ve 4 mě zase vyzvedne. Zatím to krásně stíháme s jedním autem.

První, co mi ukázali, byla kuchyňka, kde jsou zásoby jídla: pití všeho druhu, nezbytná káva a čaje, džusy a Coly, svačinky, oříšky, oplatky, brambůrky – to je záchrana první pomoci, kam si chodíme pro inspiraci. A já ji potřebuji hodně. Takže tloustnu a pak večer vzdychám v posilovně, abych ty oříšky vypotila a zapřísahám se, že do kuchyňky už nevstoupím. To mi vydrží do příštího rána…a pak zase do posilovny, do kuchyňky, do posilovny – pořád je co dělat.Pracuji na několika projektech zaráz
V podstatě dělám to samé co v Brně: brožurky, letáky, reklamy a mám na starosti jejich web, který potřebuje výraznou rekonstrukci. Protože ale pořád ještě pracuji i pro svého bývalého brněnského zaměstnavatele (plus nějaké kšeftíky bokem), vstávám v 5:30 ráno, dělám do sedmi, pak jedu do práce, a po návratu domů zase rychle dodělávám resty do Brna. Zhruba tak do 11 hodin. Vnucuje se otázka, jak dlouho toto vypětí mohu vydržet – a sama si i odpovím: Ne dlouho! Přesněji řečeno do 30.listopadu, kdy se vracím do Brna. Ale o tom zase až příště.