MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)

Silvestr 2008 na horách

30.12.2008 - 1.1.2009

Již 5 let jezdíme na hory do Rakouska, což mi přátelé vyčítali, útočíce na mé vlastenecké cítění. Prý nepodporuji domácí podnikatele, nechávám vydělat cizákům a to je potřeba změnit. Nechala jsem se tedy ukecat partou z kick-boxu, že strávíme Silvestr na Českých horách.

Mělo to jednu obrovskou výhodu: nemusela jsem se o nic starat. Romyšák to měl na povel a všechno klapalo jako hodinky. 30. prosince nastal Den-D a hodina-H byla stanovena na 8 ráno. Přistavené auto tu bylo na čas, počasí nám přálo, alkohol a konfety byly zabalené a vyrazili jsme na sever do Jeseníků. Cestou jsme se velmi promyšleně (a překvapivě i bez problému) setkali s ostatními auty, protože nás bylo celkem 17 a po krátkém obědě dorazili pod Praděd. Naložili jsme baťohy na záda, tekutě se posilnili na cestu a vydali se pěšky na chatu Švýcárna, kde jsme za nelevný peníz měli zamluvené noclehy a Silvestrovskou večeři.

Úspěšně jsem se prodírali davem lidí korzujících po Pradědu nahoru i dolů. Že by víc lidí mělo podobný plán jako my strávit Silvestr na horách? Obdivuhodné. Vyčerpávající chůze do kopce zřetelně odstranila zrno od plev a ukázala jasně, kdo v boxu poctivě trénuje fyzičku a kdo se jen tak ulejvá. Hned po shlédnutí chaty Švýcárna, do které nikdo od roku 1954, co ji zabavili komunisté, neinvestoval ani nový hřebík, bylo jasné, že příslovečná rakouská pohostinnost, na kterou jsem byla zvyklá, musí jít stranou... a ukázalo se, že hodně stranou! Postupem pobytu se vzdalovala čím dál víc, že ji nakonec už ani nebylo vidět (a to byla prosím tak dobrá viditelnost, že jsme viděli až Tatry).

Pro zachování alespoň zdání mravnosti nás Romča rozdělila tak, že kluci spali v jednom pokoji a holky ve druhém - páry nepáry, manželé nemanželé. Poukazovala na fakt, že si rádi jedni od druhých odpočinou. Já si odpočívat od koho neměla, byla jsem tam sama samotinká, takže mně to bylo jedno. Ubytovaly jsme se v neútulné ratejně pro 8 lidí na postelích na kterých už od pohledu bylo jasné, že se na nich nikdo nevyspí a je celkem jedno v jaké místnosti kdo nebude spát.

Následná noc mi dala za pravdu. Nejen že byla postel tvrdá a nepohodlná, ale slabounká přikrývka, co jsme vyfasovali, nemohla zahřát ani toho největšího alkoholika. Iluzorní noční klid přerušovalo stereofonní cvakání zubů ze všech stran. Druhého dne se nám dostalo vysvětlení: pokazilo se topení z roku 1954. Tak jsme ráno alespoň omlátili rampouchy se zubních kartáčků a výrazně zjednodušili ranní hygienu když jsme našli Jiřího, jak bruslí ve sprše. Ani jeho umné piruety nás nedonutily se vysvléci ze všech svetrů, triček a bund, ve kterých jsme spali. Po snídani zavelela Romča, že se jdeme zahřát do -10ti stupňového mrazu výstupem na rozhlednu Praděd.

Počasí bylo jako z katalogu cestovních kanceláří. My trénovaní jsme kráčeli pevně vzhůru a ještě u toho diskutovali, zpívali a laškovali se sněhovými koulemi, zatímco odpadlíci lapali po dechu a sípali vzadu. Kuřáci po chvíli lezli po čtyřech. Na  vrcholku Praděda nás ale překvapila silná vichřice, která nám komplikovala chůzi a nebýt toho, že na mě přátelé navěšeli své baťohy jako závaží, byla by mně snad i odfoukla. Restaurace na Pradědu nám ukázala další pohostinnost země moravské. Restaurace má dvě místnosti, plné hladových turistů. V první nebylo místo, tak jsme prošli restaurací do zadní místnosti. Když jsme se dožadovali jídelních lístků, byli jsme hrubě odmítnuti slovy "že tady se jídlo nepodává abychom neomezovali kuřáky".

Bylo jasné, že servírce je to celkem jedno, že nás bylo 16 krát 250 korun za nelaciný oběd a pití je tržba 4,800. Tak jsme si dali alespoň horký čaj, počkali až dorazí i sípající kuřáci. Až se uvolnilo místo v přední jídelně, přesunuli jsme se tam. Opět ale do našich životů vstoupila servírka, která nám strašně vynadala, jak můžeme odejít ze zadní místnosti a nezaplatit! Marně jsme poukazovali na to, že si lístečky bereme sebou dopředu a zdaleka jsme neskončili s utrácením, i když jsme všichni měli sto chutí tak učinit. Donutila nás zaplatit čaj, než jsme si mohli objednat oběd. Romča zavelela „žádné spropitné“ a jenom fakt, že už drobné mince naplatí, ji zachránilo od vrácení do haléře. Opět jsem v duchu zavzpomínala na usměvavé a ochotné servírky u našich jižních sousedů.

Po předražené krmi jsme se jali sestupovat zpátky na Švýcárnu. Moudře jsem si na chvíli lehla, a hodinku se prospala, abych si odpočala na večer na očekávané bujaré oslavy střídání roků. Ten co odcházel nebyl ke mně moc přívětivý a ten nový prý bude ještě horší. V jídelně jsme s úsměvem našli malý elektrický přítop, tak malý, že ho mezi konfetami skoro nebylo vidět. Měl za úkol rozmrazit naše slavnostní večeře a s postupem času nám roztál i úsměv na rtech. Na kolik se na tom podílel přítop a na kolik alkohol dnes těžko definovat.

Po večeři začalo falšované i nefalšované veselí. Romana povinně rozdala všem komické čepičky, které rázem setřely intelektuální rozdíly naší skupiny kdy i vysokoškolský profesor vypadal jako místní idiot. Před půlnocí jsme se vydali s láhvemi šampaňského před chatu do mrazivé noci. Nedostatek světla z okolích míst nám nabídl nádherný pohled na hvězdnou oblohu, což ve městech člověk nikdy nevidí. Připili jsme si a s mírnými obavami přivítali Nový rok. Pak se všichni chopili mobilů, aby přispěli k rekordnímu počtu hovorů a SMS a popřáli svým drahým, blízkým i těm, které jen chtěli zlomyslně vzbudit.

Po návratu do chaty se začalo ukazovat, kdo jednal odpoledne moudře (JÁ) a vydržel sedět a bavit se dál, zatímco ostatní pomalu a jistě začali odpadávat směrem do postelí - někteří i do svých. To nebylo dáno ovšem nějakými erotickými touhami, ale protože opilci zapomněli kdo kde bydlí, jiní chtěli třením vyrábět teplo.
Zbylá čtveřice nás vydržela popíjet a diskutovat až do 4 do rána, i když už po lahvích šampusu, které tam zbyly, nebylo zcela jasné kdo o čem mluví, kdo zpívá a kdo jen tak mlčky provádí odzemek z rodné vísky. Všechno totéž vypadalo zvenku stejně. V debatě jsme plynule přešli na latinu, kde byly moje znalosti kvitovány s povděkem, ale myslím, že kdybych začala mluvit třeba i mexicky, sklidila bych stejnou pochvalu.

Na Nový rok nás surově vyhodili z chaty, protože v 10 už asi čekali další hosty. Posnídali jsme a dali se na sestup dolů k autům. Zamávala jsem symbolicky jak chatě, tak Jeseníkům a potažmo všem českým horám a utvrdila se, že všude dobře, v Rakousku pořád nejlépe.