MŮJ BLOG

Popelka (17/6/10)
Arizona III. (22/1/10)
Tunisko (23/6/09)
Focení Paříž (6/6/09)
Insportline (15/5/09)
Mladá Fronta (23/4/09)
Fotíme (2/16/09)
Exekuce (1/12/09)
Silvestr (31/12/08)
Autotuning show (19/8/08)
Hra na modelku (19/8/08)
Bungee jumping (16/8/08)
Autotec (3/6/08)
Cestování časem (27/5/08)
Workshop (22/3/08)
Krok do tmy(16/2/07)
Bowling a sauna(9/2/07)
Za sněhem do Alp (20/1/07)
Konec kariéry (21/12/06)
Playboy IV. (7/12/06)
Tajemný hlas (24/10/06)
Dovolená v USA (9/8/06)
Playboy III. (9/8/06)
Labutí jezero (27/7/06)
První setkání Fan Clubu (21/7/06)
ProBrno I. (7/06)
Na jachtě po Jadranu (27/6/06)
Focení na Mallorce (9/6/06)
Playboy II. (25/4/06)
Povzdech (17/5/06)
Hostování v Národ.divadle (7/5/06)
Playboy (19/4/06)
Srážka s blbcem (27/3/06)
Bodypainting (20/11/05)
Moje socha (25/5/05)
Olympijská naděje (20/5/03)
Hlas Ameriky (20/4/01)
Fantom opery na Broadwayi (16/4/01)
Operace "Zelené oči" (9/11/2000)
Jak jsem objevila Ameriku (10/3/2000)

Cestování časem
fotky na této stránce jsou cvakací, dají se vyjímečně zvětšit


Mívám divoké sny, kdy se ráno probudím docela unavená, protože se ve snu nadřu jako nádeník. Když vynecháme sny erotické, kde únava pochází z něčeho jiného, tak jsou to většinou sny velmi výpravné, se složitým dějem, barevné, voňavé ba i s hudbou. O jeden takový sen z minulého týdne se s vámi chci podělit. Stala jsem se cestovatelkou v čase. To co popisuje H.G.Wells jsem zažila na vlastní kůži.

Ocitla jsem se v jakési chemické laboratoři, rozhodně to nebylo v cizině, ale spíš v našem výzkumném ústavu. protože vybavení bylo docela předpotopní. Dala jsem se do řeči se šéfem výzkumu a musel to být nějaký politický dosazený panák, protože o chemii toho moc nevěděl. Já jsem byla ve škole v chemii dobrá, ale o kameni mudrců či přeměně olova na zlato jsme se neučili. Načrtla jsem mu Mendělejevovu soustavu prvků a smál se, dědek jeden nevzdělaná, ještě hodinu, že takový nesmysl už dlouho neslyšel. Tak jsem mu alespoň vysvětlila, jak se pálí slivovice - to snad pochopí.

Rozhlížím se kolem sebe a nic nepoznávám: lidé chodí v divném oblečení, dávno vyšlém z módy a nevím v jakém supermarketu nakupují, ale vzhledem tomu, co nám sem zahraniční firmy vozí za vykopávky, se ani moc nedivím. Mluví zvláštní řečí vzdáleně připomínající češtinu absolventů dnešních ZDŠ. I oni se na mě divně dívali a já si všimla, že se pohybuji ve své spací košilce - a ani kalhotky jsem neměla. Pán se mi představil jako nějaký Petr, prý Vok. A ještě k tomu z Róžmberka. A že prý je hrubě nespokojen s nějakým Jakubem Krčínem který je na nic a chce ho vyhodit.

Jakub byl opravdu duše mdlé a jakákoliv domluva s ním byla těžká. Chtěla jsem mu pomoci a řekla, že musí upoutat Petra Voka nebo je bez práce, bez sociálního pojištění, bez důchodu a dvouměsíční výpovědní lhůta běží a odbory mu nepomohou. Zase na mě koukal tím svým nejapným nechápavým pohledem jako že neví, o čem mluvím. Tak jsem mu navrhla, ať třeba zbuduje Petrovi nějaké rybníky. Namalovala jsem mu je, nazvala je cvičně Svět a Rožmberk (aby si šplhnul u pána), ale nevím jestli to pochopil.

To snad není pravda, jen ho chvíli nehlídám... ti chlapi jsou jak malé děti. Místo aby Jakub seděl doma a kreslil rybníky, jak jsem mu je předkreslila, tak mi utekl do nejbližší krčmy. Prý tam nějaký alchymista prodává novinku ze švestek. Že já nebyla zticha a nevykládala alchymistovi raději něco o PVC. Donutila jsem Jakuba pádnými argumenty, trochu dřevěnými z mé kuchyně, ale rozhodně přesvědčujícími - aby zasedl znovu k rýsovacímu prknu a makal, nebo Třeboň nebude nikdy slavná.

Na dvoře Rudolfa II. to v Praze žilo. Jedna pitka střídala druhou, party a mejdany na denním pořádku. Tam jsem přišla jak o poctivost tak i o svou košilku. Magistr Kelly se svou éterickou Sirael, rabí Löwy sháněl hlínu na cosi co chtěl stvořit, pan Werich se přišel podívat jak hrát Rudolfa do připravovaného filmu o pekaři, přijel i slavný astronom Ticho Jde Brácha, kejklíři, podvodníci i šarlatáni. Všichni si honili trika a vydávali za co nejsou - inu, Praha.

Já, jako vědychtivá žena, jsem se zajímala spíše o vědu a umění, na večírky mně neužije. Spřátelila jsem se s Koperníkem, který je Polák, tak jsme si docela bardzo šumně porozuměli, i když v češtině i polštině je několik zásadních rozdílů. Hledal v Praze ubytování a říkal mi "že šuká meškánie", já zase na oplatku "to je ale náhoda, já zase meškám šukánie".
Koperník mluvil o tom, že Země je centrem vesmíru, tak jsem mu musela říct, co jsme se učili ve škole a že by měl přehodnotit své názory. O tom, že za ně bude později upálen jsem mu pro jistotu pomlčela, ale kdyby to Koperník neřekl, Galileo by neměl na co navázat. Jsem holt potvora, ale ve jménu pokroku.

Když už jsem se naučila pohybovat na královském dvoře, moje pýcha mě našeptala, že bych zvládla i dvůr císařský a tak jsem se vydala do Vídně. Stařičký Habsburg pan František Josef byl docela nudný páprda, ale zato s princeznou Sisi jsme si padly do oka. Nebo vypadly z oka... no řekněte sami, jako by mi z oka vypadla. Až na tu korunku a modrou krev, ale člověk nemůže mít všechno.

Co jsem si ale nemohla nechat ujít byl koncert Wolfiho, jak mu důvěrně říkáme mezi přáteli. Poslouchala bych Mozarta celé hodiny. Hrál Turecký pochod, Pro Elišku (to říkal že přenechá někomu jinému), líbila se mu moje nahota a hned mně chtěl někam unést. Tak jsem mu poradila ať o tom napíše operu, třeba Únos ze serailu, ale prý na opery nemá čas. Že to chce něco menšího. Tak jsem mu prstem vyťukala Malou noční hudbu a ptala se, jestli je to dost malé. Motiv se mu líbil a řekl, že ho ode mně ukradne. Pořád jsem čekala až se bude smát, abych zjistila jestli to Forman ve svém filmu nepřehnal, když z něho udělal takové pako, ale neměl důvod k smíchu. Dvořák v rohu bručel, že v Evropě nemá šanci po Mozartovi a že asi odjede do Ameriky.

Nebylo ale všechno na mém výletu pozitivní, přišla i zklamání. Když jsem se dozvěděla, že v Duchcově pobývá vyhlášený Casanova, zatoužila jsem zažít sexuální zážitek mého života. Vím že na světě jsou jenom tři skutečně dokonalí milenci: Don Juan, Casanova a můj manžel. Ale zde přišlo velké zklamání. Ať jsem dělala co jsem mohla, sváděla ho jak jsem uměla - s dědkem to ani nehnulo. Pořád jenom blábolil o zaprášených knihách. Tak jsem zavítala do Oválné kanceláře v Bílém domě, kde jsem načapala Billa Clintona. Trochu jsme si povídali ale přichytili nás při tom, tak jsem jim řekla, že se jmenuji Monika Lewinská a než se vzpamatovali tak jsem utekla.

Další trapas, na který jsem nebyla připravená! Vy, co občas navštívíte mé stránky víte, že mně vkusná nahota nedělá problémy, ale tentokrát jsem se opravdu styděla do morku kosti. Utekla jsem od Billa v nejlepším tak jak jsem byla, a najednou cítím kadidlo, slyším varhany a šepot poutníků a já jsem ve Vatikáně, mezi papežem Janem Pavlem II. a matkou Terezou. Páni, to byla síla. Poutníci padali na zem, bili svými cudnými čely o mramorovou podlahu a volali "hele Lujá". Opravila jsem je, že nejsem žádná Lúja, ale Brenda, ale nebyla s nimi řeč.

Setkala jsem se se spoustou zajímavých lidí. Od některých jsem se něco dozvěděla, jiným naopak poradila. Einstein si pořád chtěl zahrát s Mozartem Čajkovského italské capriccio. Namítala jsem, že Mozart Čajkovského ještě nezná, protože se ještě nenarodil, protože čas je relativní. Zamyslel se a řekl, že to je zajímavá myšlenka a že na tom ještě zapracuje. Slíbila jsem mu domluvit dvě capriccia s Wulffim, a tak si zapsal na manžetu Einstein = Mozart capriccio (2krát), ale zkrátil si to na E=Mc2, aby nezapomněl. Na dvoře Karla IV. jsem se setkala i s jeho trapným šaškem a pochopila, kde se vzala česká tradice humoru estrád na Nově. S Michaelem mě nahaté nehrozilo žádné nebezpečí, tak jsme si na závěr krásně zatančili. Naučil mně skvělý krok dopředu, tak jsem mu poradila ať to zkusí i dozadu. Byl nadšen a začal tomu říkat "Moonraker". Upozornila jsem ho, že Moonraker už je název filmu s Bondem a možná Moonwalk bude příhodnější. Jsem ráda, když mohu být užitečná. Ráno jsem se potom probudila tak unavená a jak vidíte sami - není divu. Můj další sen mě zavedl do středověké mučírny, ale to už je jiný příběh a jiný sen - a úplně jiné fotky. Tak snad někdy jindy....